OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Netuším přesně, nakolik je Dani Filth vytížen v mateřských CRADLE OF FILTH či jak mocný pociťuje autorský přetlak, každopádně zpráva o jeho naskočení do lokální ipswichské kapely DEVILMENT mě před nedávnem celkem zaskočila. Měl jsem zkrátka za to, že špindírská kolébka je jeho jediným plným úvazkem, pro nějž mu už nezbývá čas na nic jiného. Zdání ovšem, jak vidno, klame, a Dani Filth jde přes jeho mrtvolu metalovému štěstí naproti.
Štěstí proto, že debutní album „The Great And Secret Show“ je albem snesoucím přísná posuzovatelská měřítka, plným hutného, černého heavy metalu s citem pro melodii a dramatično, jenž se na současné scéně rozhodně neztratí. Svou stavbou sice víc než cokoliv jiného připomíná právě CRADLE OF FILTH, a to dokonce i když si odmyslíte Daniho nezaměnitelný vokál, ale to je paradoxně nejspíš přesně to, co mu pomáhá stát tak zeširoka a pevně na vlastních nohou.
Když si totiž představíte třeba takové album „Thornography“ (spíše „heavy“, ale jinak velmi dobrý zásek v diskografii citované suffolkské veličiny), naleznete zde mnoho styčných bodů s prvotinou DEVILMENT. A to samozřejmě nejen těch hudebních, kroužících kolem pevně uchopené heavymetalové kytary, bohatých aranží a jemných provokací směrem k tvrdším hudebním žánrům, ale také těch koncepčních, do nebe vyvolávajících zaslíbenost v temnotě a gotické lascivnosti.
V jistém smyslu to nejspíš tahle kapela, která vznikla v Daniho anglickém sousedství teprve ke konci roku 2011, měla ve vínku, hrát a působit právě popsaným způsobem. A angažování slavného pěvce už tohle příznačné směřování jen dokonalo. Ale jak jsem říkal už v úvodu, tohle rozhodně není zbytečný podnik, a pro fanoušky Daniho vokálu a vůbec „temného“ metalu dokonce, jak metalový klasik praví, přímo povinnost.
Na ploše více než hodiny hracího času totiž přináší všechno, co správné strašidelné heavymetalové představení potřebuje. Hrůzyplný zpěv od nejrůznějších jeků, skřeků až po téměř standardní murmur, přehršli dokreslujících kláves a zvukových efektů, ale zároveň také pěkně promazané klasické kytarové riffy a řádně nadupané rytmy. Nejsilnější kousky se nacházejí hned zkraje alba („Summer Arteries“, klipovka s nesmírně poetickým názvem „Even Your Blood Group Rejects Me“, „Girl From Mystery Island“ nebo „Mother Kali“), nicméně ani dál po proudu jeho hracího času rozhodně nezbývá nijak moc místa pro sklouzávání do metalové mizérie. Tenhle dojem navíc skutečně pikantně dochutí velmi svojská coververze letitého hitu MIDNIGHT OIL „Beds Are Burning“ téměř na samý závěr.
Nebude to tedy rozhodně nic pro drsné novodobé metalové dřevorubce, ale takový metalový romantik, luštící booklety při skomíravém světle svíčky, ten si zde, na mou věru, přijde na své. Luciferovu hlavu na to!
Velká a zároveň tak trochu tajná přehlídka špindírského umění.
7,5 / 10
Dani Filth
- zpěv
Colin Parks
- kytara
Nick Johnson
- baskytara
Lauren Francis
- klávesy, zpěv
Aaron Boast
- bicí
1. Summer Arteries
2. Even Your Blood Group Rejects Me
3. Girl From Mystery Island
4. The Stake In My Heart
5. Living With The Fungus
6. Mother Kali
7. Staring At The Werewolf Corps
8. Sanity Hits A (Perfect) Zero
9. Laudanum Skull
10. The Great And Secret Show
11. Beds Are Burning
12. Psycho Babble
13. Even Your Blood Group Rejects Me (Motion Picture Soundtrack)
The Great And Secret Show (2014)
Uz ani Cradle Of Filth ma posledne roky velmi nebavia, a toto je este unavenejsie. Cover song som radsej vynechal. Naj. skladba: Living With The Fungus
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.